Památník

30. 07. 2009 | † 06. 09. 2009 | kód autora: P5E

Jednou, a to my balo asi šest let, jsem dostala svůj první a zatím jediný památník. Dávala jsem ho kamarádkám, rodičům, ale také své babičce. Každý mi do památníčku něco nakreslil, ale bybička mi tam napsal věnování. Zní takto: Petruško, přeji ti, abys byla v životě stále zdravá, šťastná a aby ses naučila- milovat, trpět a odpouštět! Tvá babička. Jako malá jsem to neuměla skoro ani přečíst, natož abych věděla, co ta slova znamenají. Dnes je mi šestnáct let. Dovedu to přečíst a vím, a co mi tím má babička chtěla povědět. Když si tím svým památníkem listuji, tak se mi tato slova zdají cennější, než kdejaký namalovaný obrázek. Obrázek můžete namalovat, můžete ho obkreslit z různých knížek, nebo časopisů, ale slova ze srdce ne. Ty se vám zaryjí pod kůži a nejdu smazat. A jak babička píše, abych se naučila milovat, trpět a odpouštět. Za těch deset let, co jsou tato slova v mém památníčku ukryta jsem se naučila milovat. Trpět. Člověk trpí kvůli někomu, ale i kvůli sobě, ale v tom se mám asi ještě co učit. Mám zatím to štěstí, že mě ještě nikdo trpět nenechal. Odpouštět. Odpouštím hodně věcí, ale jsou i věci, které odpustit nejdou. Mám toho ještě před sebou hodně. Za deset let jsem poznala jen jedno a to MILOVAT. A je to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Je krásné být milován, ale nejkrásnější je někoho milovat. Trpět budu, pokud mi někdo ublíží, ale mám asi to štěstí, co mi babička přála, že se to ještě nestalo. A odpouštět? Já odpouštím malé prohřešky, ale ty velké odpustit nedokážu. Nejde to. A teď se ptám já vás: Co vy a vaše památníky? A dokážete odpustit i větší prohřešky? Co by jste v životě neodpustili?


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.